Strojírenství je obor, který lze rozdělit do několika základních sekcí, podle obráběcích procesů, např. na soustružení, frézování, hoblování, broušení a finišování, a také na obrábění vrtacími nástroji. Záměrně zde nezmiňujeme vrtání, neboť vrták je jen jedna část tohoto obráběcího procesu. Patří sem i nástroje, které přichází na řadu po vrtácích, a to tam, kde to má nějaký význam.
Když vyvrtáte do kovového materiálu otvor, nemůžete očekávat, že bude mít perfektní, na setinu milimetru přesné rozměry a požadovaný hladký povrch. To obyčejný vrták nedokáže, je to dáno jeho pouhými dvěma břity a jejich geometrií, kdy břity odebírají poměrně velkou třísku naráz. Budete potřebovat ještě další nástroj, abyste zhotovili přesnější otvor, a těmi jsou takzvané výhrubníky a výstružníky.
Vyhrubování je proces, který je přechodovou fází mezi vrtáním a vystružováním. Tímto způsobem se docílí lepší přesnosti a jakosti povrchu ve srovnání s vrtáním, což může být dostačující pro některá spojení hřídelí s otvory. Ještě přesnějšího výsledku docílíme vystružováním.
Výstružníky jsou nástroje velmi přesné, s více břity, než má vrták. Počet břitů se pohybuje v rozmezí od čtyř do šestnácti až osmnácti, přičemž známe výstružníky pevné a výstružníky stavitelné i-nástroje. Ty umožňují nastavení většího rozsahu průměru obráběného otvoru.
Výhodou je i cena výstružníků, ta se pohybuje přibližně v řádu několika stovek korun, čímž se vyplatí i pro kusovou výrobu některých součástek. Pochopitelně se tyto nástroje uplatní jak v běžném výrobním provozu, tak i na pracovištích údržby, zkrátka všude, kde vrtáky svou přesností nestačí.
Co se týče materiálu, který lze výhrubníky a výstružníky obrábět, jsou to všechny ve strojírenském oboru využívané kovy, jako je ocel konstrukční i nástrojová, litina, slitiny mědi a hliníku nebo titan.